prubech 2.svetove cast 1

24. září 2007 v 19:28
BITVA O FRANCII 10.kvetna zahájilo nacistické Německo útočné operace na západní frontě. Jeho vojska vyrazila vpřed ve dvou směrech. První směřoval proti Belgii a Nizozemí a měl vzbudit ve francouzsko-britských silách dojem, že jde o hlavní útok a že se Německo podobně jako za první světové války drží tzv. Schlieffenova plánu [zdroj?]. Západní spojenci tomu uvěřili a již předem vysunuli do tohoto prostoru své elitní oddíly. Druhý německý útok, ten skutečně hlavní, však směřoval jižněji - přes [Ardenny]] (které byly tehdy západními spojenci považovány za "nepřekročitelné" pro tankovou techniku) do relativně malé mezery mezi Maginotovou linií a jádrem hlavního britsko-francouzského uskupení. Jeho ideou bylo hlavní francouzsko-britské síly obklíčit a zničit. To se také podařilo až na většinu anglického kontingentu, který byl (bez těžkých zbraní) evakuován později od Dunkerque pomocí lodí. Velkou úlohu sehrála okolnost, že francouzské velení nedokázalo na německý plán adekvátně zareagovat ani tehdy, když už byl zřejmý. Správně a včas zareagovala pouze část britského expedičního sboru, který se u Arrasu pokusil zboku udeřit proti pronikajícím německým kolonám. Tento úder byl však příliš izolovaný a neměl potřebnou sílu, aby mohl uspět, byť německé velení notně znervóznil. Velmi se projevila německá převaha ve vzduchu a fakt, že francouzské letectvo nebylo schopno na rozdíl od německého účinně napadat pozemní jednotky nepřítele.
Po zničení hlavních sil francouzské armády a spěšné evakuace britských jednotek už byl konec jen otázkou času. Selhaly pokusy francouzského velení opevnit se na Bretaňském poloostrově i snaha o vytvoření nové obranné linie ve střední Francii. Jediným úspěchem francouzských vojsk bylo vítězství nad Italy. Itálie totiž ve snaze získat podíl na kořisti vstoupila do války a zaútočila na jižní Francii, její jednotky však utrpěly od několikanásobně slabších francouzských rezerv ostudnou porážku [zdroj?].
Porážka ve Francii navíc samozřejmě ovlivnila i další bojiště. 10. června (dva dny po evakuaci britských jednotek) kapitulovalo Norsko. Francie sama se vzdala 22. června. Kapitulace Francie navíc vedla k prudké roztržce mezi bývalými spojenci a Británie pro jistotu napadla francouzské loďstvo v operaci Catapult [2], aby nepadlo do rukou nepřítele, což značně pošramotilo francouzsko-britské vztahy a zkomplikovalo budoucí spolupráci. Na východě zatím SSSR násilně zabral Pobaltské státy a anektoval rumunskou Bessarábii a Severní Bukovinu. O měsíc později zahájila Luftwaffe dlouhou sérii vzdušných útoků proti Británii s cílem eliminovat její letectvo a připravit tak vhodné podmínky pro invazi (viz Bitva o Anglii. Nové britsko-italské fronty se po vstupu Itálie do války otevřely v Severní Africe a v oblasti Somálska a Etiopie, koncem října pak Itálie zahájila vojenské operace proti Řecku (28. říjen). Zároveň začala gradovat Bitva o Atlantik.
Podzim však přinesl Ose první neúspěchy. Luftwaffe neuspěla ve své snaze zničit RAF a Hitler se rozhodl odložit invazi do Anglie na později. Momentálně ho zajímala spíše situace na východě a on se rozhodl zcela se soustředit na Operaci Barbarossa [zdroj?]. Skutečné katastrofy ale čekaly Itálii. Její invaze do Řecka skončila drtivou porážkou (nejenže byl italský útok odražen, ale Řekové dokonce začali vytlačovat italské jednotky z východní Albánie) a vážnou porážku utrpěly i její síly v severní Africe. Obsazení Britského Somálska rozhodně nebylo adekvátní náhradou, navíc značné posily vyslané Brity do Keni a Egypta dávaly tušit, že zde dosažené výsledky nemusejí být definitivní.
V Asii pokračovalo Japonsko v dobývání Číny, zabralo francouzskou Indočínu a vyhlásilo podporu Německu a Itálii [zdroj?]. To dále zhoršilo jeho vztahy s Velkou Británií a USA a vedlo k široce pojatému embargu vůči této zemi.

[editovat] 1941

Tažení na Balkáně 1941 Tažení na Balkáně 1941 operace Barbarossa 1941–1942 operace Barbarossa 1941-1942
Přechodné uklidnění bojů po likvidaci Francie dalo Německu čas na další rozšiřování, dozbrojování a přezbrojování vojsk a přípravu dalšího úderu. Hitler váhající mezi úderem proti Velké Británii a Sovětskému svazu si nakonec vybral druhý cíl: jednak jeho Luftwaffe nedokázala zničit RAF natolik, aby vylodění nepředstavovalo neúměrné riziko a nevyhnutelné těžké ztráty, jednak dospěl k závěru, že Sovětský svaz bude snadno zlikvidován ještě během roku 1941 [zdroj?]. Velká Británie zatím stupňovala své úsilí a boj proti Itálii na periferních bojištích v oblasti Středomoří a Afriky a pokračovaly i boje mezi Řeckem a Itálií na Balkáně.
Soustředění války na tato bojiště ukázalo, jak slabá je ve skutečnosti Itálie. Na Balkáně byla v hluboké defenzívě a série drtivých porážek ji zastihla i v Africe. Britský protiútok na přelomu let 1940/1941 rozdrtil prvoliniové italské jednotky a pronikl hluboko na italská území v Severní Africe, během jara 1941 pak Velká Británie zlikvidovala italské panství v Etiopii. Hitler tak byl přinucen víceméně proti své vůli a svým záměrům [zdroj?] zasáhnout v Severní Africe (únor 1941), kam vyslal Rommelův Afrikakorps a na Balkáně, kde původně plánoval pouze akci proti Řecku, ovšem převrat, který v Jugoslávii smetl proněmeckou vládu (a byl podle některých autorů spoluiniciován i Velkou Británií a snad i Sovětským svazem [zdroj?]) jej přiměl neplánovaně rozšířit úder i na tuto zemi. Řada autorů zdůrazňuje, že nutnost zásahu na Balkáně, jeho rozšíření o Jugoslávii a posílení těchto zemi o britské jednotky mělo klíčový význam pro vývoj celé druhé světové války, když přinutilo Hitlera k odložení zahájení operace Barbarossa, neboť musel k zásahu povolat část klíčových jednotek určených pro její provedení. Ztracený čas mu pak zřetelně chyběl. Řada jiných ovšem tento fakt zpochybňuje, např. Hart udává, že podle vzpomínek německých velitelů bylo tehdy počasí na východě natolik deštivé a nevhodné pro útok, že by akci bylo nutno odložit tak jak tak.
Výsledkem německé intervence bylo ovládnutí celého Balkánu a Peloponésu silami Osy, které pak završila úspěšná Invaze na Krétu (20. květen 1941). Horší to bylo v Severní Africe a Středomoří obecně, kde to vypadalo na dlouhodobý boj. Ukázalo se, že Hitler není ochoten pro tuto oblast vyčlenit dostatečné síly, neboť je potřeboval v Sovětském svazu. Plánované operace proti Maltě a Gibraltaru se nikdy neuskutečnily a situace v Severní Africe se měnila jak na houpačce.
V létě se tvář války radikálně změnila, když německý útok na Sovětský svaz (operace Barbarossa), který započal 22. června 1941, zahájil Velkou vlasteneckou válku a zcela změnil válečnou situaci. Většina válečného úsilí Německa se napřela proti Sovětskému svazu, který měl být definitivně rozdrcen ještě v průběhu roku. Navzdory obrovským úspěchům Wehrmachtu se však takovýto předpoklad ukázal jako přespříliš optimistický a Německo se tak ocitlo v dlouhodobém a velmi vyčerpávajícím zápase s nepřítelem, který měl nad ním zřetelnou převahu v lidských, surovinových a částečně i průmyslových kapacitách. Tento boj pohlcoval prakticky veškeré jeho válečné kapacity, takže ostatní bojiště musela být zanedbávána. Za těchto okolností samozřejmě ožila britská strana, která využila zaneprázdnění Německa a americké materiální (a částečně i vojenské) pomoci a zahájila rozsáhlé protiakce na severoafrickém a středomořském válčišti.
Na konci roku pak přišla definitivní gradace konfliktu: mocenské spory mezi expandujícím Japonskem a velmocemi a přesvědčení Japonska, že jeho protivníci jsou rozhodujícím způsobem dočasně oslabeni, vedly k tomu, že se císařství rozhodlo vstoupit do války. 7. prosince 1941 svaz šesti japonských letadlových lodí bez vyhlášení války napadl americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech (viz útok na Pearl Harbor). O den později, 8. prosince 1941, USA vypověděly válku Japonsku. Tím byla zahájena válka v Tichomoří. 8. prosince došlo k zničujícímu náletu japonských letadel proti Filipínským letištím. Při něm bylo zničeno 3/4 amerických stíhaček a 1/2 amerických bombardérů. Japonsko poté prudce zaútočilo v Pacifiku a Asii jak na americké základny, tak na britské, francouzské a holandské kolonie a zastavilo se až v dubnu 1942. Ještě do konce roku byly obsazeny ostrovy Guam (10. prosince) a Wake (22. prosince), britská základna Hongkong (24. prosince) a kapitulovalo Malajsko (11. prosince) při jehož obraně ztratilo britské námořnictvo v bitvě u Kuantanu svaz Z (bitevní lodě Prince of Wales a Repulse).
Hitler byl pod prvními dojmy patrně přesvědčen, že USA budou rychle poraženy Japonskem a že konec konců už nyní zasahují do jeho války s Británií a SSSR natolik, že už to prakticky je válka (dodávky Británii a Sovětskému svazu, doprovod britských konvojů), takže bez zábran vyhlásil USA 11. prosince válku také. Taktéž doufal, že Japonsko na oplátku podpoří jeho válečné snažení v SSSR, nicméně to něco takového ani nenapadlo [zdroj?]. Tyto výše zmíněné akty přispěly k propojení dosud oddělených válčišť v Evropě a Asii (resp. Atlantiku a Pacifiku), přivedly Spojené státy americké do války a vedly k dotvoření zřetelných spojeneckých koalic.

[

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama